Maroko

Nebudu Vám přikrášlovat náš pobyt v Maroku, ani ho nijak pohoršovat. Řeknu Vám prostě tak jak to bylo. To co jsme zažili nemusela být stejná zkušenost jako měli ostatní, ale pokud plánujete Maroko navštívit nebo jinou zemi severní Afriky, některé věci se Vám bude hodit vědět, protože my jsme jeli téměř naslepo.

Jak nás napadlo jet do Maroka? Mě by to teda nikdy v životě nenapadlo, ale volala mi Adél jednou večer, že jsou někde zpáteční letenky za 1000 korun.. Tak jsme to hecli a ukecaly Kubu a Pavla ať jedou s námi. Jako klasicky jsme po sléze zjistili v kolik se letí a odkud – letěli jsme z Memmingenu (Německo).

Německo

Naplánovali jsme si to tak ať můžeme spát na letišti a jeli jsme den předem, protože letadlo odlétalo v 6 hodin ráno. To by jsme ale nesměli v Německu zjistit, že letiště v 11 hodin zavírá. Nezbývalo nic jiného než rychle splašit hotel někde v centru města. Nocleh byl opravdu super! Pod hotelem byla diskotéka a my vstávali ve 4 hodiny, na letiště nás čekala z centra asi hodina pěšky.

Konečně Maroko

Let z Memmingenu byl bez problémů. Po příletu do Fesu (Maroko) jsme dostali v letadle papír který musíme vyplnit a odevzdat při kontrole, kontrola nás však poslala zase pro jiný papír – klasika papírování. Do Maroka jsme přijeli úplně bez peněz, takže první co nás čekalo byl výběr z bankomatu, dávejte si pozor na poplatky, nejlepší je vlastnit zlatou mezinárodní kartu, která je úplně bez poplatků. Na všech ostatních platíte poplatek 20% z částky kterou vybíráte. Nenechte se zmást, zlatá karta neznamená, že jste milionář. Bohužel už tady se nám stal zádrhel, Adél bankomat peníze nevydal a z účtu je strhnul, v takovém případě neztrácejte hlavu, většinou jde částka jen do blokace a za pár dní se vám peníze vrátí, pokud ne, můžete to řešit s Vaší bankou, která by to měla umět zařídit. V Maroku mají jako měnu dirhamy

(1 MAD=2,29 korun)

Další na řadě byly simkarty, které jsme potřebovali na navigaci a případné rezervace ubytování. 2 GB nás stálo 70 MAD. Jediné ubytování které jsme měli zabookované bylo na jednu noc ve Fesu, auto jsme měli rezervované až na druhý den, takže jsme museli do města taxíkem.

Nevěřte bookingu..

Maroko a konkrétně Fes je pro turisty velmi zmatené město. Booking nám vyhodil hned dvě adresy ubytování, taxikář zase tvrdil úplně nějakou jinou, proto první co dělejte, zavolejte na ubytování a předejte hovor taxikáři, oni už si řeknou kam jet. Ušetříte si okružní jízdu celým městem, dohadování s taxikářem a hlavně se vyhnete tučnému účtu za taxi, které jezdí zmateně tam a zpět. Po tomto dalším úletu jsme už s naším malým průvodcem mířili do velkého labyrintu (Mediny – historické centrum každého města). Z tolika zapadlých uliček nás až přecházel zrak, ani se nedivím, že taxikář nevěděl, kde se hotel nachází. Po příchodu jsme ale dostali výborný mátový čaj s cukrem a odpočívali na zdobených pohovkách, než budou naše pokoje nachystané.

Nevěřte google mapám..

Pokoje sice nebyly jak ve 4 hvězdičkovém hotelu, za to jsme byli hned u terasy s krásným výhledem na celém centrum. Po zabydlení jsme se chtěli pochopitelně po dlouhé cestě najíst, náš malý kamarád přesně věděl kam nás zavést, ale asi po třetí odbočce už jsme absolutně nevěděli kudy zpět. Tito průvodci většinou mají nasmlouvané podniky kam Vás vodí, nemusíte jim za to dávat dýško, toto je prostě jejich styl kšeftu, jsou vždy milý a pomohou, ale zadarmo to není. Jídlo restauraci měli formou menu (předkrm, hlavní chod a dezert) to vše za “krásných” 160 MAD, to bylo úplně to nejdražší jídlo co jsme si za celou dobu dali. Najít cestu zpět bylo obtížné, ale přece jen se nám povedlo hotel najít, sekli jsme se jen o jedny dveře. Horší to ale bylo večer, viděli jste Harry Potter a ohnivý pohár? Kdy se při posledním úkolu museli dostat k poháru skrze labyrint, který se každou minutu mění? Tak to je přesně Medina ve Fesu, některé brány tržnice se zavírají a další uličky zase otvírají, tekže jsme bloudili a věřte místní si toho byli velmi dobře vědomi, ujal se nás mladík, který nás přátelsky chtěl dovést do hotelu. Ale když jsme mu na konci nechtěli dát 200 MAD už tak přátelský nebyl.

Alahu Akbar..

Co je pro Maroko úplně typické a setkáte se s tím opravdu všude?

Tak například v Maroku kdyby jste chtěli najít odpadkový koš, možná se vám poštěstí, ale s velkou pravděpodobností taky ne. Odpadkové koše jsou v Maroku zem a někdy celé tržiště páchne jako velký odpadkový koš.

Smlouvání, pro Maročany je to sport, baví se tím, ale dávejte pozor ať je moc nepodceníte, to jim pak úsměv z úst hodně rychle zmizí, nám se tuším povedlo smlouvat na 70-50% z původní ceny.

Modlitby – ve velkých městech si modlitbu vyslechnete klidně i 8 krát za den, my jsme měli pravidelně hudební podkres v podobě něčeho co se podobá bučení krav k obědu i večeři.

Zahalené ženy – nikdo Vás tady nebude do ničeho nutit, ale věřte mi, že pokud se nechcete cítit nekomfortně, zvolte sukni pod kolena a tričko aspoň trochu zahalující ramena. My s Adél jsme jejich styl mnohokrát zvolily za praktický (neměly jsme zrovna nejlepší vlasy nebo nedej bůh oholený nohy – jsme jen lidi že jo) a tak jsme vyrazily se šátkem na hlavě a v dlouhé sukni nebo šatech.

Zvířata – na ulicích a v hlavním městě potkáte hromady koček mnohdy opravdu v bídném stavu, osly, muly nebo koně, na vesnicích zase psy, ovce, opět osly a na plážích či blízko pouště velbloudy. V tomto je to tam opravdu různé, někde jsou zvířata podviživená, plná parazitů, smrdí, ale v jiné části jsou třeba zase vykrmení, čistí a vypadají spokojeně. Na trzích se nedivte, že vedle pochutin, oblečení a elektroniky si můžete koupit živé slepice nebo třeba želvy.

Ale teď taky něco pozitivního

Ovoce – V Maroku mají spousty výborných lokálních plodin, za zkoušku určitě stojí všechny druhy oliv, mango, melouny, banán, datle (ty já teda nemám ráda, ale kluci si pošmákli), pomeranče a další, rozhodně budete překvapeni jejich chutí.

Místní – musím říct, že až na vyjímku jedné naší ubytovatelky a jedné servírky v restauraci jsme se moc nedostávali do řeči s ženami, většinou si s vámí budou vykecávat muži a věřte, že jsou takoví, že by s vámi klidně několik hodin seděli a vykládali by o tom co je zrovna napadne. Díky tomu jsme se třeba hodně dozvěděli o tom jak to v Maroku funguje, jak probíhá ramadán a dostali se i na pár zajímavých míst.

Kuchyně – jejich jídlo je úplně jiné než naše, ale většinou výborné, my jsme si zamilovali placky, které se podávali na snídani s medem nebo marmeládou. Já bych tomu klidně dala přednost před našimi palačinkami. Dávejte si ale pozor, aby jste nesnědli příliš moc typického pokrmu s názvem Tagine/Tajine/Tažín na všechny možné způsoby, jde o jídlo připravené ve speciální nádobě s pokličkou, většinou je to hodně kořeněné a obsahuje to pečenou mrkev a brambory. Výborné to je, což o to, ale naše evropské žaludky nejsou na taková jidla moc zvyklé, takže počítejte, že Vás to na pár dní prožene (no my 4 jsme se v Maroku poznali opravdu důvěrně – ale říkám to znova jsme přeci jen lidi)

Modlíme se k Nedvědovi..

Pokud plánujete Maroko projet autem a ještě k tomu půjčeným, dávejte pozor na předpisy, zatímco místní jezdí stylem: z dvou pruhů si udělám tři, plná čára není zeď, neznám barvy na semaforu, osel je doprvaní prostředek, tudíž může i na dálnici, tak Vás bude policie jakožto turisty stavět na každém kroku.. nás během 4 dní zastavili pětkrát, zemi jsme opustili s vítězným skóre 3:2, jelikož Maročani jsou vášniví fotbalisti, tak znají našeho českého hrdinu Nedvěda (kam se hrabe Jágr). Nedvěd nám jednou zachránil zadky když jsme dostali pokutu za rychlost a jednou nám zařídil slevu 50 MAD opět za rychlost. Dále nás zachránila policistova neznalost angličtiny a to, že jsme u sebe neměli hotovost a nejbližší bankomat byl asi 100km. Krom rychlosti jsme dostali 300 MAD za špatně zapnutý pás (jo byl zapnutý, ale špatně).

Sahara!

Tento výlet nám pomohli naplánovat už ve Fesu, Sahara je odtud asi dva dny cesty, rozhodli jsme se tedy přespat v půlce v malém městečku Midelt. Asi dvě vesnice před Mideltem jsme se na silnici tak tak vyhnuli ležícímu štěněti. Kluci zkušení z Thajska a Bali jsou na takové věci zvyklí, ale nám s Adél to bylo divný, zastavili jsme opodál a běželi se tam podívat, jestli je v pořádku, ale to co jsme viděli pak asi nikdy nevymažu z hlavy. Malé šťěndo špinavé až za ušima ležicí na těle svého mrtvého sourozence, sedělo na něm plno much, ale v tom stavu už mu to bylo úplně jedno. Měli jsme u sebe jogurt a vodu, zkusili jsme mu nabídnout, zvedl se a přišel, měl z nás šílený strach, ale hlad a žízeň byli silnější. Po nějaké době se nám povedlo kluky ukecat, aby jsme ho vzali na lěpší místo, protože u cesty, kde nemohl nikam jinam než pod kola auta jsme ho nechat nechtěli. Celou cestu v autě spinkalo a my jsme bláznivě přemýšleli jak ho dovést do Česka, protože jsme si ho šíleně zamilovali. Bohužel v té situaci jsme udělali maximum, našli jsme mu místo v hezké vesnici, kde psi vypadali spokojení, mohl si vybrat kam se proběhnout jestli na pole nebo do vesnice, dostal konzervu a spoustu vody, dokonce mu Kuba obětoval jedno svoje tričko a tak měl i pelíšek. Rozloučili jsme se, jo nějaká slza ukápla a jeli jsme do hotelu. Opět nikdo neuměl anglicky, tak se nás ujal jeden místní berber (jen z půlky nebo tak nějak to říkal). Dovedl nás do restaurace kde měli opět Tajine z čehož jsme nebyli moc nadšení a po večeři nás jak jinak než dovedl do místního obchodu. Ale líbil se nám, byli tam koberce, šperky, horniny, .. S Adél jsme stejně chtěli koupit šátky do pouště a k tomu přibrali pár Calcitů jako dárek pro rodinu. Kuba měl strach, že nám tam budou vyhrožovat, protože to byl dost zapadlý krámek, ale my jsme s Adél už téměř profesionálně vyjednaly množstevní slevu, pán uměl výborně anglicky a nabídl nám čaj. Odcházeli jsme spokojení a šli spát, protože ráno jsme vyjížděli směr poušť plni očekávání. Na místo kde jsme se měli potkat s člověkem co zařizuje výlety do pouště jsme dostali ručně kreslenou mapu, která jak asi tušíte nebyla moc přesná, byla to jako honba za pokladem. Dorazili jsme do zařízení, kde jsme měli čekat na další účastníky… byla to hodina, dvě… my jsme umírali vedrem, dojedli zteplalé olivy z auta a vypili většinu naší vody. Nepohostili nás ani čajem ani malou svačinou jak nám bylo řečeno. Dokoupili jsme ještě jednu vodu s domněním, že nám to bude stačit. Tudíž jsme měli 4 velké flašky pro 4 lidi. Už dorazil zbytek a my jsme se vydali na okraj pouště, kde už čekala karavana. Ze mě teda opadlo veškeré nadšení, když jsem uviděla pohublé velbloudy, kteří měli ne moc šikovně zamaskovanou kostnatou páteř pytli na sezení. Jooo kdyby jsme šli raději na čtyřkolky. Je to něco za co se opravdu stydím, že jsem se toho účastnila, ale aspoň můžu apelovat na Vás, až budete mít výlet do pouště, zvolte čtyřkolky, my jsme je těm co je měli záviděli, je to o dost větší zábava, do kempu se dopravíte rychleji a bez výčitek. Zatímco jsme míjeli krásné bílé stany ve kterých byla snad i sprcha, my jsme dorazili do kempu kde byl stan z pár plachet a vevnitř jen deka a polšťář. My ale řešili trochu horší věc a to že nám rychle dochází voda a Pavel na tom zrovna nebyl nejlíp. Naštěstí po večeři (k naší smůle opět Tajine) a tím, že se ochladilo se mu udělalo lépe. Noc byla taky zajímavá, dveře stanu byla jen plachta, která nešla nikde upnout a v noci pěkně foukalo, takže jsme se ráno probudili (nikdo z nás teda skoro nezamhouřil oka v noci) a stan byl plný písku. Brzy ráno jsme nasedli opět na velbloudy a vrátili se zpět k autu a na snídani. Po snídani jsme ještě pěšky šli sami na duny a nafotili pár fotek.